Střípky z ložnic

Ve Střípkách z ložnic se dočtete, jak se změní vztah, když se z manzželských ložnic namísto milostných vzdechů začne ozývat dětský pláč.

Ondřej tráví čím dál víc času v práci. Nemám dost energie ani na to, abych ho podezřívala jestli ten čas skutečně tráví v práci nebo má milenku. Upřímně, ani bych se mu nedivila. "Jsem unavená" říkám , když chce abychom se spolu dívali na film. "Jsem unavená" vymaním se z jeho objetí, když Kryštof po obědě spí. Opravdu jsem nesmírně unavená. Jsem unavená z toho, že nemohu být ani chvilku sama. Že když Kryštof usne, nárokuje si můj čas Ondřej nebo se staví Verča, která od bratrova narození zásadně preferuje pouze večerní razie. Chci mít nějaký vlastní čas!!! Nemuset mluvit, nemuset se hýbat, nemuset nic. Pokouším se to Ondřejovi vysvětlit. "Jo všiml jsem si že mě v poslední době nesnášíš" zahučí a jde do hospody. Vztek náhle vyprodukuje víc energie než cokoliv jiného. Lítám po bytě jako tygr v kleci. Jsem totiž v kleci! Já nemůžu prásknout dveřmi, jakmile mi něco přelítne přes nos a jít kam se mi zamane! Já nejsem svým pánem. Můj pán má dvanáct kilo, šest zubů a ochmýřenou hlavičku, můj pán je malý usurpátor. "To není fér, vypařit se, kdykoliv se ti něco nelíbí" křičím na Ondřeje do mobilu. "Kdyby to tak bylo, neviděli bychom se už vůbec" štěkne a zavěsí. Na to, aby mě rozčílil doběla, má fantazie dost, proč ji nemá, když potřebuju, aby mě přinutil občas slézt z toho pitomého kolotoče? Jemu je hej, on bravurně přestřihl pupeční šňůru už na porodním sále, já tu pomyslnou nedokázala přestřihnout doteď. Obtáčí se mi kolem krku a dusí mě. Zachvátila mě totiž siamská mateřská láska. Proč mi Ondřej nepomůže aspoň na chvíli se odpojit?



"Jak je starý?" oslovuje mě jedna ze zoufalých matek, které se vrhají na kolemjdoucí jak narkoman na svojí dávku.Chápu její potřebu mluvit s někým dospělým,chápu její absťák, a tak odpovím "Rok a půl". Kryštof okamžitě vycítí, že je řeč o něm, přibatolí se a pokouší se vecpat do kočárku dítěti, které je tak obézní , že se tam tak tak vejde. "A kolik vážil když se narodi?" doráží osamocená matka. "Tři a půl kila" odpovídám už méně ochotně. Pomoc bližnímu jistě ale odsud posud. Ještě dvě věty a ta ženská zjistí, že našla svojí budoucí nejlepší kamarádku a zítra odpoledne bude zvonit u dveří, že přišla na kafe. "Ten můj měl pět kilo deset, když se narodil" praví pyšně a s napětím očekává , co se mnou informace udělá. Je mi srdečně jedno, kolik vážil její valibuk,ale povinně žasnu. "Při třetím už vám to ani nepřijde", povídá matka dělnice, co vyrábí děti jak na běžícím pásu a jediným smyslem jejího života je chlubít se tím, že se nestala otrokem svých výrobků, že dětem stačí mnohem měně než všechno."A vy máte jen tohle jedno?" sonduje, jak zdatná dělnice jsem já.