Matka v krizi

tak se jmenuje knížka od Simony Monyové, kterou jsem si dnes koupila. I když S.M. napsala už několik destítek knih, tak v knihovně je po nich velká sháňka a poslení dobou jsem nenarazila ani na jednu. Takže dneska, když jsme vyrazili na nákup a šli kolem knihkupectví, tak jsem si v mezipauze (2 minuty), než se Viktorka svezla za dvacku v autíčku vybrala tuhle.   Petr se pak šel ješte podívat s dětma do Electrowordu a já hlídala v kavárně vozík narvaný pribiňákama a bobíkama. Škoda, že všechny její knížky mají max.150 stran,takže než se vrátili z obhlídky měla jsem 1/3 přečtenou.

Vítkovi táhlo na třetí rok a já si při pohledu na jeho culíkaté vrstevnice znovu uvědomila, oč přicházím. Holčičky byly čisté, způsobné a roztomile diskutovaly se svými usměvavými, vyrovnanými maminkami. Vítek byl čistý maximálně tři minuty po opuštění domova, přičemž svůj názor zpravidla projevoval tak, že sebou švihl o zem a vzteky se pozvracel. Mě v té době těšilo i to, že dokážu vyrovnat aspoň balanc, když se mi únavou pletly nohy a úsměv zdobil můj obličej vzácněji, než se v lednicích důchodců objevoval uherák.

"Já budu princezna" vykřikovala holčička na pískovišti, načež přiběhla za svojí matkou k lavičce, požádala o vlhčený parfémovaný ubrousek a utřela si do něho ruce. Vítek v té chvíli právě prstem vydloubával ze země žížalu, strkal si ji za ucho a křičel do jednoho z jejích konců jako do mirkoportu:" Letadlo je připraveno ke startu, zasuňte podvozek!" Maminka malé princezny se na me soustrasně usmála:" Tak koukám, že vy budete mít doma pilota" Než jsem stihla přikývnout, vyplivl Vítek z pusy všechny oblázky, co si tam nastrkal a zařval:" To teda ne.Já budu popelář". Nevím co mě to popadlo, ale pokusila jsem se toho popeláře aspoň trochu zmírnit zcela stupidním prohlášením:" On chtěl říct, že bude řidičem popelářského vozu."
"Kdepak, já budu kouleč," hrdě pravil Vítek a naprosto dokonalou pantomimou předvedl, jak obouruč koulí dvě popelnice souběžně.